Konečně!!
Ve Valencii jsme měli bydlet normálně v hotelu, nicméně jsme měli přijet až hodněpozdě v noci, což jsme také napsali do našich požadavků. Jenže ouha, najednou nám z bookingu napsali, že to nepůjde, takže jsme se 2 dny před odletem ocitli bez ubytování. Nejhorší možnost byla, že budeme spát na pláži, ale naštěstí nás zachránila komunita couchsuferů.
Vyměnili jsme si lístky za náramky na ruce a vydali se směrem hlavní ulice Buňolu, kde se La Tomatina (největší rajčatová bitva na světě) měla odehrávat.
Bitva měla začít v 11:00, takže jsme v 10:30 zaujali pozice mezi domy obalenými v plastových obalech, aby je nezničila rajčata. Místní měli ten den volno, takže na nás koukali z balkónků a lili na dav vodu, což člověk v tomhle vedru ocenil.
Onu další půl hodinu se nic nědělo, tedy kromě toho, že nám na hlavu občas dopadl kbelík vody a mačkání ve větším a větším davu - prý tam byly 3 tisíce lidí.
A v 11 to vypuklo. Výstřel. A. Nic. Vůbec nic se nedělo.
V davu zavládla nespokojenost a zklamání, nicméně to se za chvíli rozptýlilo, neboť přijel první náklaďák s rajčaty. Lidé v něm po nás začali házet rajčata, nicméně jich bylo dost málo. Opravdu jsme se s Radmilou lekly, že to už je všechno, ale když jsme uviděly další oddechly jsme si. Celkem jich bylo 7 (tedy myslím).
Dav se vždycky rozestoupil, aby mohl projet, ale každý se snažil sebrat co nejvíc rajčat, co mohl. Co jsem ještě nezvládla zmínit, že rajčata byla už trošku zkvašená, přezrálá, nedozrálá, nebo měla chyby, takže se nemusíte bát plýtvání jídlem, stejně by se vyhodila. Vlastně mi to přijde jako dobrý způsob využití rajčat, která už by se jinak zpracovat nedala.
Celé to prý začalo v roce 1945, kdy se dva lidé pohádali a jeden po druhém mrsknul rajče ze stánku se zeleninou poblíž a ten druhý mu to vrátil. A tak se z toho stala tradice. Prý to až do roku 1955 úřady nechtěly povolit, ale potom jim došlo, že se to bude dít stejně a stala se z toho oficiální akce. Náš hostitel nám říkal, že se za vstupné na tuhle akci ještě donedávna nemuselo vůbec platit, nicméně my už si zaplatili 12E/každý za vstup. Ale rozhodně to stojí za to!
Ale zpět z historie do bitvy. To, co následovalo, se skoro ani nedá popsat. Člověk to prostě musí zažít. Rajčata létala opravdu všude, lidé po sobě házeli jak rajčata, tak sugo, co se z rajčat vytvořilo. Lidé si navzájem patlali rajčata všude, rozklepávali o hlavu, váleli se v rajčatové omáčce, prostě fiesta, jak má být. To celé trvalo hodinu, než se ve 12 ozval druhý výstřel, po kterém bitva skončila.
Cestou - tedy spíše brodem rajčat, jsme na zemi potkávali rozličné předměty od slunečních brýlí, přes ztracené boty až do triček a jiného oblečení.
Ještě jsme si zaskákali v rajčatech a pak se vydali cestou do sprchy. A tady nastal zádrhel. Místní očividně nebyli žádní nováčci a nabízeli účastníkům vodu na osprchování, někteří zcela zadarmo, jiní za dobrovolný příspěvek a jiní za danou cenu.
My jsme ale nic zaplatit nemohli, i kdybychom chtěli, protože jsme si s sebou žádné peníze nevzali, abychom je nikde neztratili.
Takže jsme se museli poslušně zařadit do fronty na jedinou hadici, kterou poskytli pořadatelé. Jenže, jak už jsem zmínila, bohužel tam bylo hrozněmoc lidí a když jsme po hodině stáli tak v půlce fronty a uschnuli tak, že jsme mohli rajčata oškrabávat, vykašlali jsme se na to a vydali se směrem úschovna a pak nádraží. Cestou jsme potkávali kvanta odložených zaračatovaných věcí, které už lidé nechtěli prát a nechali je svému osudu a černouškům prodávajicím sluneční brýle a obaly na telefony.
A tam jsme našli zlatý poklad! Na parkovišti byly sprchy, do kterých se vešlo 6 lidí najednou a očividně o nich nikdo nevěděl, takže jsem se mohla sprchovat půl hodiny! Opravdu nádhera. Hrozně jsme po rajčatech zapáchali a měli je i v uších, takže jsme se opravdu důkladně opláchli a teprve pak se vydali do vlaku a zpátky do Valencie, kterou jsme si další den chtěli ještě prohlédnout.
A jak to vypadalo? Video od Jirky je tady!
 |
| Já pozdě večer v metru |
Takže jsme se v 11 večer dostavili k ajťákovi, co ubytovával tolik couchsurferů, že by mohl snad do konce života bydlet zadarmo. (To přeháním).
No, každopádně jsme měli ubytko (u tamtoho teď řešíme, aby nám poslali penízky zpátky).
Ráno jsme hrozněbrzo vstávali, protože jsme chtěli v Bunolu být hodně brzo, neboť jsme si museli vyzvednout lístky a taky nám bylo doporučeno, ať se dostavíme už v 9, protože se koná nějáká sranda.
Tak jsme se teda hrozněbrzo vyhrabali z postele(v 6, promiň mami, tohle je pro mě o prázdninách nepředstavitelně brzy), ani se nestihli nasnídat, navlíkli se do našich kostýmů a spěchali na metro.
Jenže ouha. I když jsme si předtím našli, v kolik by mělo jet metro, tak o prázdninách jezdí úplně jinak a čekali jsme na něj 30 minut. Takže jsme nestihli vlak a trošku jsem se bála, že nestihnu ani vyzvednutí náramku, ale naštěstí jel za onu půlhodinku další, který byl přecpaný lidmi v bílých tričkách (pff, mnohem méně originálnější než naše uklízečské kostýmy). Nicméně jsme si dokonce i sedli, takže jsme měli čas si trochu odpočinout.
 |
| Naše kostýmy za euro (potom přidám ještě naše fotky z goupra, kde je i Jirka) |
Příjezd do Buňolu stál za to. Všude davy lidí, Sangria, pohoda, písničky na plné pecky a dobrá nálada.
Vyměnili jsme si lístky za náramky na ruce a vydali se směrem hlavní ulice Buňolu, kde se La Tomatina (největší rajčatová bitva na světě) měla odehrávat.
Bitva měla začít v 11:00, takže jsme v 10:30 zaujali pozice mezi domy obalenými v plastových obalech, aby je nezničila rajčata. Místní měli ten den volno, takže na nás koukali z balkónků a lili na dav vodu, což člověk v tomhle vedru ocenil.
Onu další půl hodinu se nic nědělo, tedy kromě toho, že nám na hlavu občas dopadl kbelík vody a mačkání ve větším a větším davu - prý tam byly 3 tisíce lidí.
A v 11 to vypuklo. Výstřel. A. Nic. Vůbec nic se nedělo.
V davu zavládla nespokojenost a zklamání, nicméně to se za chvíli rozptýlilo, neboť přijel první náklaďák s rajčaty. Lidé v něm po nás začali házet rajčata, nicméně jich bylo dost málo. Opravdu jsme se s Radmilou lekly, že to už je všechno, ale když jsme uviděly další oddechly jsme si. Celkem jich bylo 7 (tedy myslím).
Dav se vždycky rozestoupil, aby mohl projet, ale každý se snažil sebrat co nejvíc rajčat, co mohl. Co jsem ještě nezvládla zmínit, že rajčata byla už trošku zkvašená, přezrálá, nedozrálá, nebo měla chyby, takže se nemusíte bát plýtvání jídlem, stejně by se vyhodila. Vlastně mi to přijde jako dobrý způsob využití rajčat, která už by se jinak zpracovat nedala.
Celé to prý začalo v roce 1945, kdy se dva lidé pohádali a jeden po druhém mrsknul rajče ze stánku se zeleninou poblíž a ten druhý mu to vrátil. A tak se z toho stala tradice. Prý to až do roku 1955 úřady nechtěly povolit, ale potom jim došlo, že se to bude dít stejně a stala se z toho oficiální akce. Náš hostitel nám říkal, že se za vstupné na tuhle akci ještě donedávna nemuselo vůbec platit, nicméně my už si zaplatili 12E/každý za vstup. Ale rozhodně to stojí za to!
Ale zpět z historie do bitvy. To, co následovalo, se skoro ani nedá popsat. Člověk to prostě musí zažít. Rajčata létala opravdu všude, lidé po sobě házeli jak rajčata, tak sugo, co se z rajčat vytvořilo. Lidé si navzájem patlali rajčata všude, rozklepávali o hlavu, váleli se v rajčatové omáčce, prostě fiesta, jak má být. To celé trvalo hodinu, než se ve 12 ozval druhý výstřel, po kterém bitva skončila.
Cestou - tedy spíše brodem rajčat, jsme na zemi potkávali rozličné předměty od slunečních brýlí, přes ztracené boty až do triček a jiného oblečení.
Ještě jsme si zaskákali v rajčatech a pak se vydali cestou do sprchy. A tady nastal zádrhel. Místní očividně nebyli žádní nováčci a nabízeli účastníkům vodu na osprchování, někteří zcela zadarmo, jiní za dobrovolný příspěvek a jiní za danou cenu.
My jsme ale nic zaplatit nemohli, i kdybychom chtěli, protože jsme si s sebou žádné peníze nevzali, abychom je nikde neztratili.
Takže jsme se museli poslušně zařadit do fronty na jedinou hadici, kterou poskytli pořadatelé. Jenže, jak už jsem zmínila, bohužel tam bylo hrozněmoc lidí a když jsme po hodině stáli tak v půlce fronty a uschnuli tak, že jsme mohli rajčata oškrabávat, vykašlali jsme se na to a vydali se směrem úschovna a pak nádraží. Cestou jsme potkávali kvanta odložených zaračatovaných věcí, které už lidé nechtěli prát a nechali je svému osudu a černouškům prodávajicím sluneční brýle a obaly na telefony.
 |
| Našla jsem i jedny Tomsky, ale styděla jsem si je vzít |
Komentáře
Okomentovat